Definice infernalismu

Peklo, inferno a vše s ním spojeno, patří mezi odvrácenou stránku myšlení. Jistý typ deprese, jiné lásky a zalíbení ve stínu. Není třeba vidět inferno v nejprofláknutější podobě plamenů, trýznících se lidí a tekoucí lávy v podzemí. Tato vize není špatná ani ošklivá, ale není jediná.

Každý z nás si ve svém srdci nosí jistou podobu pekla. Nemusí jít o nějakou vizi násilí, roztrhaných těl a trpících duší, ačkoliv osobně mnohá z těchto témat ve svých dílech s oblibou vyobrazuji. Naším peklem je též otročina naší vlastní osoby. Námi odebíraná osobnost na úkor nás samých. To, že tak činíme z vlastní hlouposti, je samo o sobě peklem. I nyní si například živě vybavuji jedno z děl Lenky Šimečkové, na kterém je zpodobněna tvář, ze které jde prohnilý kouř. Vyjádřila tak svůj pohled na kuřáckou problematiku. Nejde tady ovšem o nějakou kuřáckou problematiku v podobě smíšených názorů. Jen výborně zachytila osobní peklo někoho, kdo je otrokem svému chtíči.

Inferno nemusí být nutně negativní, ale od dob křesťanství se spojuje s pokušením, tužbě po poznání nebo prožitcích. Lze to přirovnat k šílenému orchestru hrající kakofónní melodie nástrojů, jímž chybí jakýkoliv řád. Lidé jsou tvořeni i temnější stránkou v sobě samých. Mají vášeň, chuť realizovat se a jistou formu osobního cynismu nebo černého humoru. Existuje mnoho lidí, kteří v sobě spatřují jistého démona a jeho přítomnost je neznepokojuje, ba naopak, těší je. Šlo by znovu mluvit o jistém druhu utrpení, ale tentokrát nezpůsobuje negaci, naopak vyvolává radost v nás samotných. Jde tak o jistou formu posedlosti, jež má v povaze nás rozšiřovat a přitahovat k sobě mnoho dalších podnětů obohacujících náš život. Přesto existují i lidé, kteří odsuzují něco jako prožitek, požadují po ostatních nudný život s co největší dávkou bezpečí, každodennosti a stereotypu. Pro ně by mohla být jakákoliv forma tohoto projevu démonická a jsme znovu u infernalismu jak z pohledu tvůrců, odvázaných lidí, tak z pohledu přepozitivnělých osob štítících se jakéhokoliv zobrazení temnoty, jež k tomuto tématu bezesporu patří.

Pohled na temnotu, stín, černo umí jak fascinovat, tak vyvolat strach, napětí a touhu po poznání, které se říká pokušení. Pokaždé je tato forma jiná. Lze si zrakem porovnat díla autora říkajícího si Nikdo, jehož díla jsou zde zaměřena na sebestřednost, vyvinutou stránku ega, dominanci, deprese a utopie. Jeho houslista mluví za vše - v pocitech vlastní násilné tyranie a zároveň bolesti, která ho kolébá a konejší. Protiklady se mu zde kloubí a přeměňují ve vlastní podobu zla, násilí a mánii, kde hraje svou roli jak zklamaní, tak i vzniklá povznešenost a touha převrátit se na ruby.

Inferno jako místo těžko najdem, ale je stále přítomno všude kolem ve své zhoubné, nebo tvůrčí stránce. Jde o jeho chaotičnost a neurčitost. Kdo chce porozumět infernalismu, nemůže očekávat, že se dočká jeho charakteristiky. Infernalismus tu vždy byl, je a bude přítomen. U každého z nás, od dob pradávných do dob dnešních. Přes malíře, básníky, řemeslníky, spisovatele, sochaře i hudebníky. Samotné slovo infernalismus je jen projevem toho, co naznačuje. Lze to tedy hledat v sobě a okolí ve všemožných podobách, projevech a formách.

Každý potemnělý umělec je ve směs infernalistou a tento infernalismus je tmel mezi nimi.

Sandro Dragoj (korekce Arcanus)

<< Zpět na články

Myšlenky Infernalistů

Sandro

©Copyright 2012 - 2016 Jan "Arcanus" Majerníček