Inferno

Sedím u starého domu kdesi u Labe. Nikdo tu už asi dlouho nežije – okna jsou vytřískaná, zeď systematicky opadává. Opírám se o stěnu, kouřím cigaretu a přemýšlím, s papírem v ruce, co pro mě vlastně infernalismus, jakožto umělecký směr, znamená.

Zní to kontroverzně. Jak typické pro mladé lidi!

Ale zpět k Dark Artu. Typickým znakem tohoto umění je temnota a to temnota v pravém slova smyslu. O tom vypovídá již samotný název, Dark – angl. temný a Art – umění. Jedná se tedy o temné umění. Portréty či postavy v hávu temnoty, emoce, abstrakce a surrealismus, nechybí zde ani přiměřené množství krve, morbidity a dekadence.

Prý mám napsat svůj osobní pohled na tento nový umělecký směr. Inferno, jak je vám jistě známo, znamená podsvětí. Naše díla – zhmotněné myšlenky, pocity, prožitky, hýbají běžnou lidskou naivitou a někdy i žaludkem. Proč?

Svět je hra. Hra, k níž nám nikdo neřekl pravidla. Byli jsme hozeni do ráje našich vlastích pocitů sebedůležitosti, neplodných emocí, infantilních přání a naivních pocitů, že svět není zas tak zlý jak vypadá. Lidské cíle jako je sláva, peníze, krása, to všechno je kolem nás jako živoucí monstra, démoni, tajně ovládající naše podvědomí, naše touhy a vůli. Reklamy, pořady typu „jak se stát krásným a úspěšným“, zábava pro lidské zombie, živící se onanií nad nepotřebnými věcmi.

Možná jsem paranoidní. Často se mi zdá o tom, jak svět doopravdy vypadá. To, co denně vidíme, to je jenom obal knížky. Jsou to obě strany mince.

Ale infernalismus je hrana mince.

A nebo prostor,

kde se vznáší.

Chapadlo,

co jí drží.

A třeba to není paranoia. Kde se totiž berou všechny ty obrazy, ta poesie a próza, důmyslně a silně vykreslující povahu inferna – pravé tváře naší denní hry, našeho světa? Odkud bereme ty podivné odlesky v našich očích, přesné ruce, kreslící či píšící cosi nelidského? Je opravdu Bůh a jeho teorie o řádu, čistotě a vyšší spravedlnosti? Co když je to iluze – udržování božích oveček v ohrádce říkajíc jim, že ta ohrádka je opravdu celý svět a i kdyby ne, je prostě nejlepším místem na zemi?! Co když jsme všichni nepřátelští a jsme tu proto, abychom se dříve či později pozabíjeli buď dohromady nebo zvlášť?

Jsme nový věk temné dekadence, uměleckého násilí na zaslepených lidech, na černo-humorném úpadku naší civilizace. Tančíme na hrobě denní obyčejnosti v záchvatu smíchu nad sebou samými. Zříme a cítíme, jsme pány a dámami iluzí.

Jsme mimo lidské dobro a zlo. Moc rádi si pochutnáváme na vašem odporu.

Proto – děkujeme!

Hana Farkašová

<< Zpět na články

Myšlenky Infernalistů

Arcanus

©Copyright 2012 - 2016 Jan "Arcanus" Majerníček