Tlachy a výplachy mozku o umění

Dodnes mne osobně zaráží, jak umělci vědí, co přesně dělají. Jak jsou schopní s naprostou jistotou definovat vlastní dílo. Co to pak může být za dílo, o kterém někdo pravý jako o ,,tomhle a o tamtom, že je takové a makové“? Co to pak má být za díla, která mají definici na vlastní smysl?

Když tvořím svá díla, mám možná dopředu nějakou představu, často ani tu ne, ale na tom nyní nesejde. Jejich díla musí být chudá, když ví dopředu, co znázorňují. Je únavné, jak lidé ve všem hledají smysl, nebo lépe škatulku pro smysl. Při tvorbě jsem vždy osobně překvapen nad tím, co vznikne. Tvorba je jako jistý druh hypnózy, či posednutí. Výsledkem jsem nadšen, jindy pohoršen, často uchvácen či zhrozen pohledem na finální dílo, které se tisíckrát změnilo během svého růstu a původní představu tisíckrát přetransformovalo.

Hrůznější ovšem bývají lidé, jenž o umění učí, vykládají a vymýšlí různé teorie a přitom neumějí tvořit. Povyšují teorii nad praxi a ti horší učí stanovené pohledy na díla, přičemž pozorovateli odebírají možnost utvořit si vlastní pohled. Jedná-li se o učitele, měli by spíše vykládat o učení, stejně jako se řemeslník dohaduje o řemeslu a filozof o filozofii. Jak by asi vypadalo, kdybych já, bohém předstoupil před tribunu a začal bych vyprávět něco o atomové fyzice s mými nulovými znalostmi? Přesně takto obludně zní poslech jasnovidné moudrosti o kresbě od člověka, který neumí ani držet tužku mezi prsty. O umění by měli vykládat jen umělci, jelikož mají zkušenost z praxe. Mám na mysli opravdové umělce, jenž nepovažují za umění přilepený kartáček na plátně, což následně obhajobně hodiny debatují o tom, co tím chtěli vyjádřit. Jejich umění spočívá v poetice hovoru a kouzla jejich řeči, ale netýká se jejich díla s přilepeným cosi na plátně. Umění je to, co neumí vytvořit každý na tomto světě. Individualita, vlastní styl, nový subjektivní pohled na věci, výjimečnost a mistrné ovládání techniky, to vše je umění. Chrstnout kbelík barvy na papír by dokázal každý, proto tyto osoby považuji jen za umělce v hovoru, jelikož dokáží vést sáhodlouhá vyprávění, což už jen tak někdo neumí.

Směji se nad vlastními řádky, jako šílenec nad zběsile se honícími myšlenkami v hlavě. Že bych u toho snad zahodil vlastní rozum? Možná.

Sandro

<< Zpět na články

Myšlenky Infernalistů

Sandro

©Copyright 2012 - 2016 Jan "Arcanus" Majerníček